(nepřihlášený uživatel) [přihlásit] [zaregistrovat]
pátek, 23. června 2017
Svátek má
Zdeňka
P. O. Box 20, 252 63 Roztoky
info@celiac.cz

Dějiny celiakie

Autor: Dr. James S. Steward, West Middlesex University Hospital, Isleworth, Middlesex.
Zdroj: http://osiris.sunderland.ac.uk/~cs0rel/hist.htm

Asi před 10 000 lety, po skončení doby ledové, se lidé naučili, že lov zvěře a sběr divokých bobulí a jiného ovoce nejsou jediné způsoby, jak získat potravu. Zjistili, že když se usadí na jednom místě po dostatečně dlouhou dobu, mohou zasít a později sklidit obilí, např. pšenici. To byla neolitická revoluce, jejímž následkem byla civilizace. Dalším důsledkem byl ovšem také fakt, že lidé, kteří nesnesli ve svém jídelníčku pšenici, onemocněli.

Celiakii dětí a dospělých popsal poprvé antický lékař Galén v druhé polovině 2.století n.l. Je známý jako Aretaeus z Cappadoiky a jeho spisy, které se zachovaly, byly uspořádány a přeloženy Francisem Adamsem a vytištěny pro Sydenhamskou společnost v r.1856. Původní název jeho spisu - „Náchylnost k celiakii“ - naznačuje, že Aretaeus mohl možná do značné míry celiakii rozumět.

Kapitola „O příznacích celiakie“ popisuje poprvé v evropské literatuře tučný průjem a dává výčet mnoha dalších charakteristik celiakie včetně úbytku váhy, chronické bledosti a způsobu, jakým jsou zasaženi děti a také dospělí. Kapitola „Léčba celiakie“ začíná odstavcem, kde jsou dotyční pacienti přímo nazváni celiaky: „Když žaludek reaguje negativně na jídlo a to projde skrz trakt nestrávené a nic se v těle nevstřebává, nazýváme tyto lidi celiaky.“ Někteří lidé s potížemi, které ukazovaly na celiakii, byli tehdy bezpochyby nevědomky zahrnuti do tohoto popisu. To samé však platilo až do 2.poloviny 20.století. Arateus používal pro označení celiaků řecký výraz „koiliakos“, který původně znamenal „trpící na střeva“. Po latinské modifikaci se „k“ změnilo na „c“ a „oi“ na „oe“. Odtrhnutím řecké koncovky „os“ pak vzniklo slovo coeliac (anglický výraz pro celiaka).

Další lékařský záznam o celiakii po Arateovi pochází až z 19.století. V r.1888 Samuel Gee vytvořil druhý popis celiakie. Nazval ho (stejně jako Adamsův překlad) „Náchylnost k celiakii“. Mnoho pasáží z Geeova díla bylo často citováno jako prorocké, zvláště „úprava jídelníčku je hlavní částí léčby…Shovívavost k moučným jídlům musí být velmi malá…a pokud chce být pacient zcela vyléčen, je to možné jen přísnou dietou.“

Na začátku 20.století se nejvíce zasloužili o rostoucí porozumění celiakii dětští lékaři. Asi proto, že děti – celiaci reagovali rychleji a dramatičtěji na úspěšnou dietní léčbu než dospělí celiaci. Ať už byl však onen důvod jakýkoli, dětští lékaři (pediatři) si i nadále zachovali náskok v léčbě této nemoci, zatímco hlavní objevy a diagnózy nechávali na lékařích, kteří se starali o dospělé.

Roku 1908 se objevila kniha o dětech – celiacích od Hertera, pediatra, jenž byl považován za autoritu ve svém oboru. O celiakii se dokonce často mluvilo jako o Gee-Herterově chorobě. Jeho nejdůležitějším příspěvkem byl jeho názor, že tuky jsou lépe snášeny než uhlohydráty. Toto originální pozorování bylo později podpořeno Sirem Frederickem Stillem, dalším proslulým pediatrem, který roku 1918 poprvé poukázal na specifické škodlivé účinky chleba pro celiaky: „Naneštěstí jeden druh škrobu, který se zdá zvlášť zodpovědný za zhoršení příznaků, je v pečivu. Nevím o žádné vhodné náhražce.“

Toto téma dále rozvinul Howland v prozíravém proslovu k Americké pediatrické společnosti v roce 1921 na téma „ Dlouhotrvající nesnášenlivost uhlohydrátů“. V projevu m.j. řekl: „Z lékařských pokusů bylo zjištěno, že ze všech součástí jídla je uhlohydrát ten, který musí být důsledně vyloučen. Dále bylo zjištěno, že je možné ostatní součásti jídla téměř vždy dobře upravit, i když vstřebávání tuků nemůže být dostatečné jako ve zdraví.“ Jeho tři fáze diety povolovaly uhlohydráty pouze v poslední fázi, kdy mají být přidány „velmi pozvolna s tím nejopatrnějším pozorováním vstřebávaného množství…Chléb, obilí a brambory jsou ty poslední druhy jídla, které mohou být povoleny. Léčba je časové náročná, ale tito pacienti splatí úsilí, jež do nich bylo vloženo.“

O tři roky později přišla banánová dieta, jejímž zastáncem byl pan Haas. Byla to v podstatě dieta nízká na uhlohydráty s výjimkou zralých banánů. V pozdějším spise z roku 1938 Haas napsal, že i maličké množství jídla, obsahujících uhlohydráty, způsobí tučný průjem, i když pacient v jídle téměř žádný tuk nejí. Vysoký příjem uhlohydrátů ve formě banánů však pacient snese, i když tak sní větší množství tuků.

Po 2.světové válce přišel fundamentální objev, který prokázal, že je hlavním pokrokem v léčbě celiakie u dětí i dospělých. Tento objev byl učiněn a detailně popsán nizozemským pediatrem, profesorem Dickem, v jeho lékařských tezích pro Universitu v Utrechtu v roce 1950. Ukázal, jak celiakálním dětem dramaticky prospěje, když je pšeničná, žitná a ovesná mouka vyloučena z jejich jídelníčku. Tvrdil, že jakmile jsou tyto složky jídla nahrazeny pšeničným škrobem, kukuřičnou moukou nebo rýžovou moukou, dětem se vrátí chuť k jídlu a jejich schopnost vstřebávat tuk se zlepší natolik, že tučný průjem zmizí.

Tato práce byla rozšířena profesorkou Charlottou Andersonovou a jejími kolegy v Birminghamu, kteří extrahovali škrob a některé další části z pšeničné mouky a shledali, že „výsledná lepková hmota“ je onou škodlivou částí. Od roku 1950 je proto základem léčby celiakie bezlepková dieta.

Tento originální objev, který, společně s objevem profesora Dickeho, vedl k našemu současnému chápání celiakie, byl současně učiněn doktorem J.W.Paulleym, lékařem v Ipswichu, a zaznamenán v britské Gastroenologické společnosti v Birminghamu. Dr.Paulley popsal abnormalitu střevní výstelky, kterou našel při operaci dospělého celiaka.

Tato abnormalita se projevovala zánětem, tedy jasným odrazem toho, co bylo dosud vyzkoumáno. Existence této zánětlivé změny byla doktorem Paulleym potvrzena na mnoha pacientech a byla poté nalezena mnoha lékaři z USA a dalších států. Stala se nejvíce zřejmým příznakem, na kterém může být diagnóza celiakie založena.

Je povzbuzující, že léčba přísnou bezlepkovou dietou obvykle vede k tomu, že se povrch výstelky tenkého střeva vrací do normálního stavu. Čím je pacient mladší, tím dramatičtější bývá zlepšení. Tím nejdůležitějším faktorem je ale samozřejmě přísnost diety.

Necelé tři roky po objevu doktora Paulleyho pozměnil americký lékař, Colonel Eddy Palmer, hadičku, která byla původně navrhnuta k odebrání vzorku žaludeční výstelky, tak, aby ji mohl zasunout do tenkého střeva pacienta. Jeho spis z roku 1953 obsahuje výborné fotografie normální střevní výstelky získané touto technikou.

O dva roky později několik doktorů v Argentině upravili hadičku tak, že se stala ještě více ohebnou. Mohla tak snadno projít skrz žaludek do tenkého střeva. V roce 1956 doktor Margo Shiner představil další změny, takže střevní biopsie se stala běžným způsobem diagnózy celiakie. Doktor (později profesor) Israel Doniach, se kterým mladý doktor Shiner pracoval v Hammersmithské nemocnici v Londýně, vysvětlil změny střevní výstelky, k nimž dochází u celiaků.

V roce 1957 byla navrhnuta kompletně ohebná hadička pro biopsii americkým vojenským úředníkem Colonelem Crosbym a inženýrem Kuglerem. Jejich nástroj, známý jako Crosbyho kapsle, se brzy stal nejpoužívanějším nástrojem pro biopsii na světě.

V 60.letech objevili lékaři, zabývající se poruchami kůže (dermatologové), že určitý druh svědivé vyrážky - dermatitis herpetiformis – může být také spojena s atrofií klků a obvykle vyžaduje přísnou bezlepkovou dietu…

- Volně přeložila: bp -

(vyšlo v čísle 2002/4)

Zveřejněno 31. října 2004 v rubrice [Zpravodaj]
Příspěvků v diskusi: 2 [vstup do diskuse]